Tak bez mála po dvou měsících se konečně dostávám k tomu, abych vám napsala něco o mé maturitě. Rubrika "Aktuálně" tu již působí poněkud nepatřičně, ale nedá se nic dělat
Je třeba začít od začátku. Na gymnázium jsem nastoupila po páté třídě základní školy a prožila zde osm dlouhých let. V primě se nás třicet studentů rozkouskovalo na bezpočet menších skupinek, mezi kterými panovala poměrně znatelná rivalita. Měli jsme převahu děvčat, takže z nás vznikly asi čtyři skupinky, možná pět. Kluci víceméně drželi pospolu, někteří se více zapojovali do třídního života, jiní méně. Nutno říci, že skupinky, jaké jsme si vytvořili už v prvním ročníku, nám v podstatě vydržely až do maturity. Časem se z nás také vyklubal docela fajn kolektiv - přestali jsme se tolik handrkovat a více jsme se mezi sebou poznali. Ptáte se, jak a kdy se to stalo? Já vám to povím - mohla za to společenská karetní hra Bang!, kterou si jeden z nás pořídil v kvintě. Každou volnou hodinu jsme pak sedávali kolem kulatého stolu v aule u knihovny a v počtu cca čtrnácti hráčů jsme pařili Bang! Profesoři včetně pana ředitele nemohli náš každodenní způsob trávení volného času pochopit, ale brzy jim bylo jasné přinejmenším to, že se s naším hraním budou muset smířit - za žádnou cenu jsme se nehodlali našeho hracího rituálu vzdát Pár klukům to vydrželo až do oktávy, ale to už hráli vždy některou ze svých mnoha upravených verzí tak, aby hru stihli za pouhou přestávku. Docela se divím, že jim Bang! nezačal lézt krkem, když ho hráli dennodenně
Ale zpátky ke škole. Těch osm let jsme toho se třídou a kamarády tolik prožili, že už si spoustu pamatuji jen v útržkách. Měli jsme dobré časy, ale i špatné, avšak všechno jsme společně zvládli a prokousali jsme se až do oktávy. V posledním ročníku už jsme všichni brali učení vážně (po maturitě jsem se doslechla, že se v oktávě téměř nikdo neodvažoval používat taháky ). Ubylo nám sice několik předmětů, ale zato jsme měli plné ruce práce s maturitní přípravou. Volný čas byl pro nás nedostatkové zboží a museli jsme se vzdát některých svých koníčků (ale někdy k tomu došlo jen kvůli svědomí - sice jsme netrávili čas něčím, co by nás bavilo (a tudíž nás nehryzalo svědomí), ale ani studiu jsme se nevěnovali V únoru jsme si všichni náramně užili maturitní ples, dle našeho přání ve velkém Společenském sále Kongresového centra v Praze na Vyšehradě, v březnu přišly jarní prázdniny, v dubnu velikonoční volno a 7. května už nám zvonilo naposledy. Ten den jsme všechny ve škole řádně orazítkovali a pocákali vodou, předali jsme vládu septimám a vyrazili jsme na svatý týden do svých pokojů, přejmenovaných na studijní doupata. Předtím jsme si ovšem neodpustili pár vtípků typu "Dáme soutěž, kdo za svaťák přečte největší bichli" nebo "kdo zkoukne nejvíc dílů seriálu" (v seriálové soutěži bych se dostala vysoko, viděla jsem asi dvacet dílů sitcomu How I Met Your Mother, ale pššt, to jen tak mezi námi, nejsem na to hrdá )
Po svatém týdnu jsme se všichni sešli ve škole hned v pondělí ráno - pan ředitel slavnostně zahájil maturitní týden a my jsme předali pugét paní předsedkyni a třídním profesorkám. Chvíli nato šel na potítko první maturant. Každý den odmaturovalo šestnáct studentů - osm z naší třídy a osm z paralelky. Uspěli jsme všichni, dokonce jsme měli velmi vysoký podíl vyznamenání. Měli jsme asi štěstí, nebo jsme byli skutečně tak vzorní studenti. Možná trochu obojího. Hodně vděčíme hlavně našim profesorům a profesorkám, moje třída zejména češtinářce a matikářce, které nás obě měly celých osm let a které od nás vždy očekávali hodně, nikoli však příliš. Měli jsme s nimi dobrý vztah a máme ho i nadále.
Já jsem se svou maturitou přišla na řadu ve čtvrtek dopoledne, až v úplně poslední skupině. Byla jsem nervózní, nebudu tvrdit že ne, ale někteří spolužáci na tom byli i hůř. Já jsem naštěstí poměrně klidná osoba, jen tak něco mě nerozhází, proto mi taky nevadilo maturovat až mezi posledními. Jako první přišla na řadu čeština. Být na potítku a psát si přípravu byl popravdě docela divný pocit, nevím k čemu to přirovnat. Psala jsem heslovitě, co mě k otázce napadalo, a hlídala si čas. Většinou jsem nevnímala okolí, a to pak ani u zkoušení. Někdo by se třeba mohl bát, že se nedokáže soustředit, když nebude v místnosti úplně ticho, ale myslím, že všichni se pak dokážou soustředit pouze na vlastní záležitost a zkoušeného nevnímají... Zpět k češtině. Vytáhla jsem si otázku číslo 13 - Literární moderna. Neuměla jsem učivo odříkat zrovna brilantně, ale věděla jsem si rady se všemi ukázkami z děl tohoto období, také jsem perfektně uměla mluvnickou část této otázky a ze slohové práce, která se psala v dubnu, jsem dostala nejlepší známku. Takže ačkoli jsem u stolu nemluvila dokonale souvisle, párkrát jsem se možná opakovala a ještě před uplynutím patnácti minut jsem už neměla co říct, proběhla moje první zkouška poklidně. Věděla jsem, že hůř než za dvě nedostanu (nakonec to bylo za jedna). Následovala matematika, ze které jsem měla trošku obavy, ale zároveň i nejméně strach. O svatém týdnu jsem se na ni podívala až poslední den večer, protože celý rok jsem jí hodně věnovala. Ale přecijen jsem občas trochu zmatkař, tak se mohlo u maturity stát cokoli. Ale vytáhla sjem si otázku 20 - Množiny. Vše jsem spočítala bezchybně a zodpověděla jsem i všechny otázky paní profesorky Třetí přišel zeměpis. Většinu otázek jsem uměla na jedna, nikoli však kontinenty - vytáhla jsem si Afriku, číslo 11, a získala za dvě. Z poslední zkoušky jsem měla největší strach. Šlo o němčinu. Ale tam při mě stálo štěstí a držené palce spousty mých známých a přátel - vytáhla jsem si otázku číslo 3 Nakupování a reklama, kterou jsem zpracovávala pro třídu a tudíž jsem ji uměla celkem dobře. Díky tomu jsem získala za dvě. Známky jsem se ale dozvěděla až po vykonání všech zkoušek - čtyři maturanti z mé skupiny nastoupili před zkoušející a paní předsedkyni, která pak přečetla výsledky. Nedlouho poté se ve třídě opět sešla celá třída, pan ředitel pronesl pár milých slov, taktéž paní předsedkyně a naše paní profesorka třídní, načež se všichni přesunuli na místní zámek, kde nám byla za přítomnosti pana starosty slavnostně předána maturitní vysvědčení. Následoval přípitek, raut a večer dlouho očekávaný maturitní večírek. Popovídali jsme si s některými profesory i mezi sebou a užili si prima večer, první klidný po dlouhé době. Někteří z nás to trochu přepískli s pitím, ale to už holt k takovým večírkům patří. Druhý den už jsme jen dospávali spánkový deficit z posledních dnů a začaly nám zasloužené čtyřměsíční prázdiny.
Teď už jsme se všichni rozešli jinými směry. Už víme, na které vysoké školy půjdeme a jestli zůstaneme bydlet s rodiči, nebo půjdeme třeba na kolej. Protože času od maturity ještě moc neuběhlo, vídáme se se spolužáky každou chvíli. Scházíme se na narozeninových oslavách v restauracích a barech, nebo u někoho doma. Ale s postupem času se budeme vídat méně a méně. Tak už to bývá. Skončila jedna etapa života a začíná nová. Už teď ale vím, že s některými spolužáky a kamarády ze školy styky nepřeruším. S kamarádkou z lavice, s dvěma děvčaty, která po většinu let seděla za námi, dále s mojí kdysi rivalkou, dnes dobrou přítelkyní, s kluky oněch slečen, které seděly za námi, se spolužákem, kterému jsme celých osm let říkali přezdívkou a nakonec s klukem z mladšího ročníku, se kterým jsem se seznámila na školním kroužku. A abych nezapomněla, na gymnázium chodí i můj bratr, takže i jeho musím přidat k lidem, se kterými se chci nadále vídat Doufám, že moje plány nezkříží něco nečekaného a že vztahy, které mám zejména s oněmi osmi nejmenovanými, vydrží. Moc bych si to přála.
Tolik o mé cestě gymnáziem (příští články o škole už budou věnované vysoké). HAWK.

Já mám za sebou teprve dva roky na gymplu a jsme teprve ve fázi skupinek.Když jsi psala o posledním zvonění,vzpomněla jsem si,jak jsme přišli do školy a všichni po nás čmárali,stříkali po nás voňavky a komentovali to: Užijte si tu vůni,nebo spíš čtyři roky starý smrad!
Se spolužákama se ještě budeš vídat. Potom chvilku ne a pak uděláte sraz. Na to se taky těším,podívat se,jak se všichni změnili... 