22. dubna 2010 v 14:47
|
Když jsme se asi měsíc před maturitní slohovou prací připravovali na všechny možné slohové útvary, následující text jsem napsala v líčení.
Sedím schoulená u kořenů staré borovice a ani nedutám. Mám strach. V lese není široko daleko ani živáčka, dokonce ptáci ztichli. Kolem mne se zlověstně tyčí kmeny smrků a borovic, jako by mě chtěly vyzvat na souboj. Mezi nimi se tetelí horký letní vzduch. Přichází bouřka. Zvedá se vítr a rozpustile si pohrává s korunami jehličnanů. V záři blesku stromy na chvíli oživnou a vzápětí se okolím rozléhá praskavé burácení hromu. Přitisknu se ještě těsněji ke kmenu. Po tváři se mi skutálí slza, ale utřu ji do rukávu a zvednu se na nohy. Musím se dostat domů. Klopýtám přes kořeny směrem, kde tuším konec lesa. Do obličeje mě šlehají suché větvičky smrků a holá lýtka mám celá poškrábaná od borůvčí. Každou chvíli se přikrčím úlekem, když bouřka projeví svou přítomnost, ale pokračuji v cestě. Únavou málem nevnímám půdu pod nohama a sotva že si povšimnu obrovského mraveniště, které je majestátně nakupeno přímo na pěšině. Obejdu jej a pozoruji srnku, která najednou vyběhla z přilehlého houští. Změna směru mé chůze ji vyděsila. Bouře nabírá na síle a mé vlasy smáčí první velké kapky deště. V tu chvíli už mi ale trocha deště nevadí - mezi stromy se zablýskla jasně červená střecha obydlí. Jsem doma!
Krásné,šikovná!
Něco podobného s nama učitelka chtěla psát,ale ještě jsme se k tomu nedostali... 