...aneb vše, o co se chci podělit :-)

Soutěska Samaria – div přírody

26. března 2010 v 19:10 |  Slohové práce
Slohová práce v rámci přípravy na maturitu. Měli jsme si vyzkoušet psaní reportáže. Z nabízených témat jsem si vybrala Je to chůze po tom světě… - reportáž z místa, které mě udivilo.
Práce je napsána v mužském rodě - někdy se mi tak píše lépe, když nepíšu za sebe, ale za smyšlenou postavu...


Ranní červánky. První paprsky slunce rozlévají svoji zář po krétském pohoří Lefka Ori. Na úbočích kopců poskakují kozy bezoárové zvané Kri-kri a nad vrcholky krouží hladoví dravci. Probouzející se krajinu pozoruji přes okénko autobusu. Odbila sedmá hodina ranní a já se blížím ke vstupu do nejnavštěvovanější přírodní památky Kréty - soutěsky Samaria.


Jsme na místě - zastavujeme na náhorní plošině Omalos poblíž vesnice Xyloskalo. Pln očekávání si nasazuji na záda batoh a vystupuji z autobusu na rozlehlém parkovišti, na jehož konci se tyčí vstupní brána do soutěsky. "5 €" hlásá cedule - i za návštěvu přírody musejí lidé zaplatit. Připravím si požadovaný obnos a vykročím vpřed. V plicích cítím svěžest horského vzduchu a na tvářích jemný vánek. Je den jako stvořený pro turistiku - prodlužující se fronta u pokladny a lomoz motorů přijíždějících autobusů jsou toho jasným důkazem.
Jakmile se dostávám za prostor pokladen, hluk pomalu utichá a k mým uším začínají doléhat příjemnější zvuky - šumění větví borovic, zpěv ptactva a neustávající skřípění štěrku pod nohama početných návštěvníků. Sestupuji klikatou prašnou cestou obehnanou fortelným dřevěným zábradlím - dle tištěného průvodce nejnáročnějším úsekem soutěsky. Jsem však vybaven pevnou sportovní obuví, a tak po hodinovém sestupu v délce téměř tří a půl kilometru stanu na vyhlídkové plošině s dřevěnými stoly, lavičkami a vodním pramenem.
Do této chvíle si ke mně slunce hledalo cestu jen mezi hustými větvemi jehličnanů, nyní mě však odpolední paprsky hřejí v plné síle. Pohledem do kraje, který se mi skýtá, jsem uchvácen. Táhlé údolí soutěsky, daleký obzor zamlžený oparem, v hlubinách kaňon vymletý divokou vodou, která přichází vždy na sklonku jara, nade mnou rozeklané skalní masivy hrající všemi odstíny hnědé, žluté a červené barvy. "Such an amazing view, come here and look at it!" - Všichni turisté se zde na moment zastavují, aby si vychutnali výhled a načerpali síly k dalšímu úseku cesty.
Strmý prašný chodník nyní střídá lesní široká pěšina. Všímám si požárních hadic lemujících cestu, všudypřítomných hasicích přístrojů a popelníků na bázi nádoby s vodou. "V létě je v tomto národním parku vysoké riziko požárů," osvětluje mi průvodce, kterého rychle opět zastrčím do kapsy - každou chvíli teď klopýtnu o kořen stromu a po balvanech zdolávám přechod vyschlého říčního koryta.
Když se schyluje k polednímu, dorazím k dalšímu místu pro odpočinek - osadě Samaria. Podle této dávné vesnice nese jméno celá soutěska. Většina domků už zde mnoho let nestojí, přesto ale jasně rozeznávám půdorysy zaniklých stavení. Leckde ještě zůstalo alespoň zdivo, které teď poskytuje stín návštěvníkům i pasoucím se kozám. Tajuplnou scenérii doplňuje háj olivovníků a bohatě kvetoucí oleandry. Chvíli se zdržím u vodního pramene, nechávám se prostoupit atmosférou okamžiku a nabírám energii na sestup druhou polovinou soutěsky.
Cesta dále pokračuje přímo v kamenném korytu kaňonu. Dno je široké několik desítek metrů a z obou stran se tyčí k nebi strmé skalní stěny. Připadám si zde jako mravenec a řady turistů, které vidím přede mnou i za mnou, opravdu vypadají jako mravenčí dálnice. Ta nyní míjí překrásné vrásy na skalách a stromky, které nad hlavami návštěvníků rostou z kamene v horizontální pozici, a směřuje k nejproslulejšímu průsmyku soutěsky - Železné bráně. 
"Místo, které je úplně nejužší v celé soutěsce. Šířka v tomto bodu činí neuvěřitelné tři metry, přičemž v okolí se nacházejí skály vysoké kolem pěti set metrů." poučí mě opět průvodce. V bezprostředním okolí úžiny cvakají fotoaparáty, jak chtějí být všichni poutníci navěky zachyceni s touto obdivuhodnou hříčkou přírody. Provléknu se mezerou mezi pózující skupinou a za průsmykem už kráčím otevřenou krajinou. Široká cesta vede po rovině kroutícím se ústím údolí podél zurčícího potoka, až po třech kilometrech dospívá k východu ze soutěsky u přímořské vesnice Agia Roumeli. Odevzdám vstupenku u východu kvůli povinné kontrole v zájmu bezpečnosti návštěvníků a vychutnám si poslední krok na území Národního parku Samaria. Je čas na cestu domů.
Po pětihodinovém sestupu horskou soutěskou vřele vítám možnost posilnit se řeckou specialitou v některé ze zdejších taveren. Na blízké pláži s černým pískem smočím nohy v azurovém Lybijském moři, které omývá jižní pobřeží Kréty, a spokojený vyčkávám na trajekt. Ačkoli je soutěska Samaria jedním z nejkrásnějších koutů přírody, jaké jsem kdy navštívil, šlapat oněch osmnáct kilometrů zpátky do kopce netoužím.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vik vik | Web | 27. března 2010 v 9:59 | Reagovat

Takže jestli tomu dobře rozumím, sedíš dodnes na dně soutěsky, protože nahoru se ti nechce :-D

2 Alice Alice | Web | 2. dubna 2010 v 11:56 | Reagovat

To je pěkný:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama