Od svých deseti let jsem měla téměř každý rok oslavu narozenin. S tím se pojí spousta ztřeštěných soutěží a úkolů Posledně jsem kamarádkám zadala za úkol napsat příběh, ve kterém by se vyskytovala následující slovní spojení:
"desetikorunová bankovka"
"Zavolejte Olivera!"
"zlatý retrívr"
"čokoládový dort"
"Jsem sója!"
Tato slovní spojení jsem si nevymyslela z hlavy, pojila se k různým událostem z dřívějška, ale ne všechny kamarádky znaly jejich původ. Proto jsem byla hodně zvědavá, jaké příběhy vzniknou. Holky uchopily téma každá trochu jinak a při čtení jsme se hodně bavily!
Příběh č.1
"Zavolejte Olivera, ten náš zlatý retrívr je neschopný. Nechali jsme ho chvíli o samotě a on sežral celý čokoládový dort a na zemi jsem našla roztrhanou desetikorunovou bankovku. Hm, to jsem sója, pokud se nepřestaly už dávno vyrábět."
Příběh č.2
"Zavolejte Olivera! Náš zlatý retrívr nám přinesl desetikorunovou bankovku."
"Kde ji vzal? Musí být něčí."
"Asi ji našel někde venku. Co s ní budeme dělat?"
"Koupíme si za ni čokoládový dort."
"To asi těžko, protože je falešná. Už jsi snad někdy viděl takovou bankovku?"
"Neviděl. To jsem ale sója!"
Příběh č.3
Už od mala toužil po desetikorunové bankovce. Ale život ho vždy zklamal. Jednou potkal podivně vyhlížejícího týpka. Smutný a deprimovaný se týpkovi svěřil se svým utrpením. Ten, aby ho rozveselil, jen tak plácnul: "Hej! Víš, co je blonďatý a má to mozek? ...Zlatý retrívr!" Bohužel to nepomohlo. Týpek hystericky vykřikl "Zavolejte Olivera!", protože věděl, že jestli je někdo, kdo celou situaci zachrání, jestli je někdo, kdo to zvládne a vyjde z toho se zdravou kůží, pak jedině Oliver. Záhadný a tajemný mladík se vcukuletu dostavil. Napočítal do nekonečna. Upekl čokoládový dort, po jehož požití všichni přítomní podlehli jedinečnému a nekončícímu pocitu blaha a štěstí. Náš hrdina navždy zapomněl na sžíravou touhu po desetikorunové bankovce. Všichni při hromadných orgiích zvládli už jen jednohlasně zakřičet "Jsem sója!" (Samozřejmě mysleli ty granulované kousky.)
Příběh č.4
Jednou šla takhle Lucka venčit zlatého retrívra Olivera, když tu na cestě uviděla desetikorunovou bankovku. "No to jsem z toho sója," řekla Lucka a zvedla ji. Jelikož cesta zpět vedla kolem cukrárny, zašla Lucka dovnitř a chtěla si koupit za nalezené peníze čokoládový dort ke svým 18. narozeninám. Jenže psa špatně přivázala a ten se hned hnal dovnitř. "Zavolejte si toho Olivera!" křičela na ní prodavačka, zatímco se pes mlsně olizoval u stolku s lahůdkami. Nakonec byla Lucka ráda, že jí nalezená desetikorunová bankovka stačila k uhrazení škody způsobené jejím žravým psem.
Příběh č.5
"Ach můj bože!" posteskla si Verča... "Sníme mrože," přisadil si Oliver. Verče totiž někdo ukradl jejího nejmilejšího zlatého retrívra z chovu. Nevěděla, co dělat, a tak požádala Olivera o pomoc. Oliver neváhal a napsal inzerát: "Ztratil se zlatý retrívr, kdo ho viděl, ať se ozve Verče... odměna jistá = čokoládový dort." Poté ho odeslal do všech zdejších novin a oblepil také zastávky MHD. Několik dnů se nikdo neozval, ale pak jednoho slunečného odpoledne přišel Verče doporučený dopis. Verča neváhala a dopis otevřela. V něm stálo: "Jsem neznámý terorista a unesl jsem vašeho psa. Jako výkupné žádám milion korun v neoznačených desetikorunových bankovkách." Verča byla zoufalá a nešťastná... zbláznila se z toho a jediné, co dovedla říkat, bylo: "Jsem sója!" Osud zlatého retrívra byl tedy téměř zpečetěn. Naštěstí napadlo Verčiny rodiče požádat o pomoc jejího přítele Olivera. "Zavolejte Olivera!" poručili svým sluhům. Oliver nezklamal. Přijel na babetě, svou prudkou inteligencí odhalil mafiána a retrívra osvobodil pomocí desetileté zkušenosti z karate. Verča byla nadšená a žili spolu všichni tři až do smrti.

Tak jsem si přečetla všechny příběhy a teď dumám...

Dojímá mě, že někdo odmalička touží po desetikorunové bankovce, ony jsou ty příběhy všechny pěkný, soudím podle sebe, protože já na zadaná slova neumím napsat ani ň.
Pěkný podvečer