Byla neděle, krásné sluneční odpoledne a já jsem se rozhodla, že půjdu na procházku do parku. Už je totiž podzim a dnů, kdy není sychravo, ubývá.
Oblékla jsem se a vyrazila. Cestou jsem míjela šípkové keře, na jejichž větvičkách se leskly rudé perly. Foukal lehký větřík a mě to příjemně uklidňovalo a uspávalo. Kolem mne procházelli lidé, z kterých čišila pohodová nálada, jakou dokáže navodit jedině teplý barevný podzim.
Dorazila jsem do parku a posadila se na lavičku, když vtom mi do hlavy ťukl žalud, odrazil se od opěradla lavičky a spadl do trávy mezi suché ulomené větvičky. Podívala jsem se nahoru do větví starého dubu a spatřila roztomilou hnědou veverku. "Tak ty po mně budeš házet žaludy?!" pomyslím si. Ale ne ve zlém. Alespoň mne vytrhla z myšlenek a já si všimla té krásy kolem.
V korunách stromů totiž cvrlikali ptáci a větve hýřily všemi barvami, jak dříve zelené listy měnily svoje odstíny na oranžovoé, červené a hnědé. Připadala jsem si jako v duhovém snu a velmi mě to dojímalo. Také tráva již nebyla svěží, teď nabyla tmavě zelenou barvu. Sem tam ležely na zemi velké hromady shrabaného listí. Chtěla jsem se do jedné z nich stočit do klubíčka jako ježek v zimním spánku a vychutnat si tu podzimní krásu.
Bohužel se začalo stmívat a já se musela vrátit domů. Ještě dlouho mi však zůstala dobrá nálada po tom nádherném prožitku.

Opět krásná práce
Tvé slohy jsou naprosto úžasné
Vždy se začtu a tak říkajc je přečtu na jeden nádech... 