V Praze 15. března 2007
Pane profesore Severusi Snape,
když jsem ještě jako malé dítě poprvé otáčela stránky knihy Harry Potter a kámen mudrců, ani ve snu by mě nenapadlo, že v mých očích budete největší záhadou celého příběhu o čarodějnickém chlapci právě Vy. Mnozí Vás možná považují jen za přísného a neoblíbeného učitele lektvarů s temnou minulostí, pro mě jsou však všechny Vaše pocity, myšlenky, činy, celá Vaše osoba a předešlý život tvrdým oříškem, který už léta nedokážu rozlousknout.
Jste muž mnoha tváří. Svoji nenávist k Harrymu Potterovi jste se nikdy nesnažil tajit. Proč? To je Vám doopravdy takovým trnem v oku? Nebo si na něm pouze vyléváte zlost, která ve Vás rostla kvůli každodenním žertům jeho otce a Vašich vrstevníků? Pokud jde opravdu jen o tohle, ten chlapec si to nezaslouží. Na druhou stranu, když šlo Harryamu o život, chránil jste ho. Dokázal jste potlačit svou zášť a zachovat se správně. Udělal jste to z vlastní vůle, kvůli svědomí, nebo jste se jen chtěl dostat blíž k Brumbálovi, řediteli Školy čar a kouzel v Bradavicích, a upevnit si jeho důvěru? Bojím se hádat odpověď.
Mám strach i z mnohého dalšího. Musíte být velice silný a přesvědčivý, protože úkol, který Vám Albus Brumbál uložil, plníte s opravdovou lehkostí. To je děsivé. Předstírat oddanost Lordu Voldemortovi, největšímu kouzelníkovi všech dob, který se říká Pán zla, aniž byste vyvolal podezření, Vás musí stát hodně energie a přemáhání. Přesto stojíte dlouhé roky na obou stranách a ani jedna nepochybuje o Vaší přízni. Za to Vám skládám poklonu, pane Snape.
Divil byste se, kolik různých dalších otázek se mi honí hlavou, jedna záhadnější než druhá. Ta, která mě tíží nejvíc, se týká právě Albuse Brumbála a Lorda Voldemorta. Na čí straně vlastně stojíte doopravdy, profesore? Léta jsem přesvědčená o Vaší loajalitě k řediteli, ale pak se stane něco, co mě naprosto šokuje a mou víru dokonale zničí…
Zabít! Jak jen jste ho mohl zabít?! Toho, kdo Vás po Voldemortově zmizení vyslechl a poskytl Vám místo ve svém profesorském sboru! Toho, kdo Vás vždy před všemi hájil a na otázky o jeho rozhodnutí věřit Vám odvětil vždy jen: "Mám k tomu své důvody."! Toho, kdo Vám jako jediný celé ty roky slepě důvěřoval! Albuse Brumbála! Neskrývám své rozhořčení, tak jako Vy jste při vyslovení těch prokletých slov "Avada kedavra" neskrýval odpor a nenávist. Kéž bych tam tehdy mohla být a nějak tomu zabránit! Ale co se stalo, stalo se. Radši už na to nemyslet.
Chtěla bych Vám toho ještě tolik říct! Ale nedokážu to. Mám v sobě nesčetně emocí, které se spojují a splétají složitou pavučinu, ve které uvízla zákeřná kusadla vzteku, nenávisti a opovržení, ale i veliká a zároveň tak křehká křídla naděje, soucitu a odpuštění. Nejsem schopna vyjádřit veškeré své pocity jen slovy, avšak věřím, že je z mých řádků vycítíte.
Tento dopis končím jen s těžkým srdcem. Je možné, že jsem Vám v lecčem křivdila. Prosím Vás, Severusi, nemějte mi to za zlé. Nevidím Vám do duše, ale hrozně moc bych si to přála, už kvůli Vám. Konečně bych snad měla důvod k ospravedlnění Vašich činů. Stále v sobě chovám naději, že stojíte na straně dobra. Doufám v to. Bohužel není Váš osud v mých rukou, a tak mi nezbývá než se modlit, aby Vás Joanne Kathleen Rowlingová definitivně neprohlásila za lháře a zrádce. A kdyby se tak nedej bože stalo, stejně budu stát při Vás. Máte takové osobní kouzlo, šarm a zvláštní moc, že jste si mě i přes všechno zlé získal, podobně jako jste dosáhl přízně Brumbálovy i Voldemortovy. Ano, budu stát při Vás, profesore.
Vaše bezmezná obdivovatelka Lucie Slavníková

To je skvělé!!!
super sloh... 