close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
...aneb vše, o co se chci podělit :-)

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Gorilí drama

24. ledna 2009 v 16:43 |  S knihou v lenošce
Tahle povídka je další výtvor mě a Verči Pazderové. Napsaly jsme ji jako doplnění jedné laboratorní práce z fyziky, takže se nedivte, když často narazíte na různé údaje o rychlosti, vzdálenosti a čase.



Gorilí drama

Ahoj! Jsem dospívající sedm let stará gorilka. Žiji se svou desetičlennou rodinkou v rovníkové Africe u velké řeky Kongo. Tedy vlastně Zair. I když, já nevím, ti lidi to maj dneska nějaký pomotaný. U nás se tomu ale říká Velká voda a prostoru za ní Tam za velkou vodou. My máme z Tam za velkou vodou strach, protože odtamtud přicházejí lovci s velkými černými dlouhými hroznou ránu a smrt způsobujícími věcmi. A kruci! Už jsou tady zase! "Bum! Prásk!" Maminka volá: "Utíkej, schovej se, holčičko!" Běžím, co mi všechny čtyři stačí. Ó běda! Pádím špatným směrem! Padá na mě síť. "Pomóóóóóc!" Ale nikdo mi pomoci nemůže. Všichni utekli. Pytláci mě rychle strkají do zvláštní klece na kolech, moderně upravené pro převoz džunglí. Teď si je konečně můžu spočítat. Jsou to čtyři nebezpečně vypadající černoši. Táhnou moji malou nepohodlnou klec hlubokou džunglí. Jdeme a jdeme, až najednou se jeden černoch zastaví a ptá se těch ostatních: "Hele, chlapi, kde je Joe?" "Naposledy jsem ho viděl, když si odskočil, mezitím co my jsme rvali tuhle chlupatou kouli do klece." "Bože, musíme se pro něj vrátit." "To je hrůza! Hodinu cesty celejch osm kilometrů!" Já jen se zaujetím poslouchám ten zajímavý rozhovor. A tak se zas vracíme. Cestou se nudím. Když dorazíme na místo, najdeme Joea, který na nás vyděšeně kouká a ještě nám nadává, že jsme ho tu nechali. No nic. Pokračujeme znovu zpět, k mojí smůle stejnou cestou. Z nudy si začínám okusovat nehty a nenápadně je plivu po jednom z mých únosců. On se sice ošívá a podezřele se dívá, co to na něj padá, ale ne a ne na to přijít. Putujeme celé dvě dlohé hodiny. Najednou spatřím velkou vodu. Na ní se kolébá ukotvená rybářská loď. Před ní stojí podplacený starý rybář a již z dálky křičí: "Proč vám to tak dlouho trvalo?" "To víš, deset kilometrů je deset kilometrů." Další hodinu trávíme tím, že se mě snaží dostat všech šest chlapů do té polorozpadající se rybářské bárky. Konečně jsem na palubě a my vyplouváme na dlouhou cestu po Velké vodě. Naše loď se krásně kolébá na vlnách, až mě to skoro uspává. Ale vydržím nezamhouřit oka a po dvou hodinách třicetikilometrové vyhlídkové plavby přistáváme u břehu. Tam na nás již čeká řidič s malým náklaďákem. Znovu mě další hodinu složitě a s velkým funěním vyndávají z lodě a cpou na korbu náklaďáku. Přes mou klec přehodí plachtu, aby mě nikdo neviděl. Ale naštěstí je v plachtě díra a já můžu pozorovat, co se venku děje. Podle mého instinktu jedeme tři hodiny a urazíme přibližně sto šedesát kilometrů. Vtom prudce zabrzdíme. Slyším ostrý hlas dopravního policisty: "Vystupte si, pane řidiči. Víte, čeho jste se dopustil? Tady je povolená čtyřicítka a vy jste jel dokonce 53,3 periodických km/h!" Tiše se uchechtnu do chlupů. Policista zbystří a přísným hlasem zařve: "Co to tam vezete?" "Ale nic, jen staré nářadí, pane policajt!" Rozchechtám se ještě víc. Vtom si hlasitě a nezadržitelně říhnu. Policista opatrně odhrne mou plachtu a v té chvíli mě spatří. Rozčileně vykřikne: "Tohle že je nářadí? Pane kolego, okamžitě je zatkněte!" říká svému podřízenému, který stojí vedle něj a dívá se na mě s vykulenýma očima a otevřenými ústy. Ten, poté co se vzpamatuje, nasadí mým únoscům pouta a odvede je. Já čekám ještě tři hodiny. Najednou vidím, jak nedaleko přistává vrtulník. Co to? Dva sympatičtí svalnatí muži berou moji klec a upevňují ji pod vrtulník. Ten vzlétá a hle, já se ocitám ve vzduchu. Letíme velmi rychle, přibližně 4x více než náklaďákem a 3x kratší dobu. I přesto, že počty nejsou zrovna moje záliba, tak to snad odhaduju docela přesně. V dálce se rýsuje tenká modrá čárka. To je snad Velká voda! V té chvíli pochopím, že se vracím domů. Hurá! Začínáme klesat. Už vidím naši rodinu. "Mamííí, tatííí, ti lovci mě odvezli k Velké vodě a pak někam náklaďákem, ale zastavili nás policisté, já jsem si krkla a oni mě našli! Já jsem tak ráda, že jsem zase doma!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama